Sdílejte

Šárka Pechová je neuvěřitelně milý a pozitivní člověk. Nějaký čas jsme seděli v kanceláři jedné neziskovky a byla to vždy příjemná spolupráce. Šárka momentálně žije na druhé straně světa, a když jsme se krátce viděli během její letní návštěvy Prahy, dohodli jsme se na následujícím rozhovoru na dálku.

Ahoj Šárko, my se známe od té doby, když jsme byli kolegové v Greenpeace. Po několika letech jsi odešla a odcestovala do Austrálie. Kde vlastně teď žiješ a co tam děláš?

Ahoj Romane 🙂 Jsem teď v Sydney, v Austrálii. Vedu celkem normální život, chodím do práce (respektive do několika, haha, je tu draho). Krom toho se snažím aspoň trochu dostat do přírody, která je tady úchvatná. A alespoň jednou do roka se moc ráda vracím domů, do Čech.

A jinak tancuju, cestuju (jak jen mi to směny povolí :-)) a snažím se fotit. Asi vás teda zklamu, ale australskému národnímu sportu, surfování, jsem tady moc nepropadla, zůstávám věrná snowboardu.

Vím, že pracuješ ve dvou australských rádiích. Čemu se tam věnuješ a co to všechno obnáší? Co dalšího děláš v Austrálii?

NO, to je pravda. Pracuju v českém vysílání rádia SBS. Je to vysílání pro Čechy žijící v Austrálii. Zabýváme se tedy jednak zprávami z Česka, jednak z Austrálie a také z české komunity tady. Je to zajímavý mix zpráv, komentářů a reportáží. A upřímně tu práci miluju.

Ve druhém rádiu, 2ser jsem jako dobrovolník, je to totiž comunity radio. Je to skvělé, taky mě to moc baví. Vzhledem k tomu, že jsme nekomerční stanice, mám docela volnou ruku, a tak se zabývám tématy, které jsou mi nejbližší, a to jsou jednak zajímavé lidské příběhy, rozvojová tematika a ekologie. Tedy zprávami, které se nemusí nutně dostat do mainstreamových médií, ale tady na to prostor je.

Moje další práce je ve fitku s dětičkama. Hlídám, cvičím a vyrábím s nima. V Austrálii je celkem běžné, že lidi mají více částečných úvazků. Výhoda je, že je každý den jiný.

Proč jsi odešla z Česka? Jaký má člověk důvod, aby odešel na druhý konec světa a začal nový život? Není to tvůj první odchod…

Vidíš, já jsem to nikdy neviděla jako odchod, ale jako příchod do nové země. Jako šanci získat novou zkušenost.

Poprvé jsem jela do Anglie na Erasmus a studium na vysoké škole mě tam moc nadchlo… a to tak, že jsem magistra dokončila v Anglii. Erasmus je skvělá možnost pro studenty, jak strávit semestr (či rok) na zahraniční univerzitě. Hodně se toho člověk naučí, přístup lektorů je úplně jiný… a co si budeme povídat, univerzita, Durham, jedna z tradičních britských, měla úplně jiný rozpočet, než ta česká. Takže studenti mají úplně jiné zázemí.

Je to skvělé, do světa už se takhle podívaly miliony studentů z Evropy…a narodilo se už milion “Erasmus babies”, tedy dětí smíšených párů, co se poznali na Erasmu.

No a pak, po studiu, jsem se málem vrátila domů a našla si práci, ale můj sen byla Afrika. A řekla jsem si, že jestli ne teď, tak už nikdy… no a tak jsem si vygooglovala stáž, zaplatila letenku, naočkovala, odevzdala diplomku a za dva měsíce jsem byla v Ghaně. Moji rodiče mají nervy z ocele a podpořili mě, za což jim jsem neskutečně vděčná.

Teď zpětně si říkám, že jsem byla docela odvážná a jsem si za to vděčná. Byl to ten nejdůležitější krok v mém životě. Tolik jsem se toho tam naučila. Byl to hodně intenzivní zážitek a Afrika mi učarovala. Od té doby se tam vracím pravidelně.

Pak jsem se vrátila na nějaký čas do Česka, miluju to tam a byla jsem zase moc ráda doma. A pak mě zase začaly svrbět nožičky…a přítel dostal práci v Austrálii, tak jsem se za ním vypravila – teď jsme tedy tady.

Tasmánie

Co bys napověděla lidem, kteří o Austrálii moc nevědí a netuší, proč by tam měli cestovat? Co je tam třeba jiného, než jinde?

Mě Austrálie ze začátku ani moc nelákala, strašně jsem se bála různejch těch breber – hadů a pavouků a tak. Bojim se jich pořád, ale není to tak dramatický.

Je tu úchvatná, drsná příroda a exotická zvířata. Já osobně jsme se zamilovala do Tasmánie. Vypravili jsme se tam i s rodiči, když tu za mnou byli a ti to vystihli skvěle: je to jako z Burianových scén z filmu cesta do pravěku. (A bonus: je tam málo hadů a pavouků, haha)

Krásné jsou i Blue Mountains, tam mě najdete nejčastěji. Mám ráda, jak je to tady drsné. NE, že když půjdete, tak vždycky dojdete do vesnice, města, do hospody a nebo na vlak. Tady když si nedáte pozor, tak už prostě nedojdete. To je pro Čecha prostě nepochopitelný pocit.

Bydlíme v Sydney, které je také architektonicky hodně zajímavé, je to hodně multikulturní město. A ráj hipsterů, takže plno kavárniček, brunche, plno zajímavých krámků, výstav, trhů.

No a samozřejmě pověstné jsou v Austrálii pláže. Je jich tu nespočetně a jsou fakt krásné a divoké. Proto sem hodně lidí jezdí: surfovat, potápět se, kitovat a také je tu plno beach volejbalistů.

Které země jsi procestovala za svůj život? Které z nich tě nejvíc oslovily?

To je docela dlouhý seznam, i když mám pořád pocit, že jsem ten svět jenom teprve ochutnala.

Země, co mě nejvíc oslovily? Mně přijde, že jsou to spíš oblasti, než konkrétně země. Tak jednak moje láska doživotní, Afrika… a hlavně ti lidé tam. I když dodneška mám vystavené dechberoucí etiopské hory. Ale cesta do Afriky byla hodně zlomová. Asi se to nedá popsat jen v pár řádkách. Žila jsem a pracovala tam delší dobu a dodnes na to vzpomínám a dodnes jsme v kontaktu s mými kamarády tam. Ostatně, jedni z nich, akrobaté ze Rwandy teď vystupovali na Letní Letné.

Ale zpátky k cestování: Moc se mi líbilo i na Novém Zélandu, jsou tam moc příjemní, srdeční lidé (tedy jakmile začnete rozumět jejich přízvuku) a neskutečně krásná a rozmanitá příroda. Letos jsem se konečně dostala také do Jižní Ameriky a teda paráda. Zatím to taky byla ochutnávka, cestovali jsem hlavně po Patagonii a Tierra del Fuego, a moc doporučuji. Mám předsevzetí naučit se španělsky. A na důchod si představuju strávit tak měsíc na kurzu španělštiny v Santiagu, posedávat v jeho uličkách, popíjet víno, pokuřovat doutníky a psát básně… teda alespoň takovou atmosférou to tam na mě dýchlo.

A mám taky moc ráda rakouské a italské Alpy.

Torres del Paine (foto: Lukáš Barták)

Jak vypadá tvůj způsob cestování? Co ti nejvíc vyhovuje?

S batohem na zádech a s dostatkem času se zastavit, popovídat s lidmi, poznat, jak žijí.

Jsem docela neposeda, takže mám ráda, když je cestování akční, když chodíme po horách, cvičíme, tancujeme a tak. Ale asi nejlepší je na nějaký čas v dané lokalitě žít, pracovat.

Kam se chystáš teď? Které země máš v plánu navštívit?

Já pořád kuju plány, kam dál. Teď jsem se vrátila z Čech, takže musím zase trochu naplnit prasátko. Ale ráda bych se podívala do Japonska, moje nejlepší kamarádka žije v New Yorku a já jsem ji tam ještě nenavštívila, tak to bych taky ráda napravila. No a samozřejmě se budu vracet do Afriky, kde mám plno známých a ráda bych poznala i nové země.

Na fotkách jsi často vidět na různých místech světa v různých gymnastických pozicích. Čemu se věnuješ – tanci, józe, jiným cvičením?

Haha, ty pózy jsem začala dělat už jako malá a teď už je z toho taková tradice, jak říká náš tatínek: musím si “zatrdlovat” na různých místech.

Mám moc ráda jógu, tancuju. Před rokem jsem se tady v Austrálii dostala ke cvičení na obruči, což mě úplně nadchlo. Bolí to teda šíleně, alespoň ze začátku, ale je to super. Určitě doporučuju, učí se už i v Praze” aerial hoop. No a pak lyžuju, jezdím na snowboardu.

Máš blízko k neziskovým organizacím – mohla bys popsat, jak ses k nim dostala a co všechno jsi dělala v minulých letech?

Já už si úplně nepamatuju, jak jsem se k neziskovkám dostala, tak nějak mi to přišlo dobré se zapojit. Asi někdy v 18 letech jsem učila gymnastiku neslyšící holčičky a pak už se to tak nějak přirozeně nabalovalo.

Pro mě je to skvělá příležitost, jak se zapojit do zajímavých projektů, jak se podělit o to, co jsem se naučila s jinými lidmi, seznámit se s různými lidmi v různé fázi života. Je to radost moct tím, co umím, někoho potěšit, podělit se.

Trochu jiná kapitola je práce pro Greenpeace. Teprve když jsem se pořádně dostala do světa, jsem zjistila, v jak strašném stavu je. Plastové pytlíky všude. Všude! Mrtvé moře bez ryb, pokácené lesy. No vážně to byl šok a byla jsem z toho fakt špatná. Takže práce pro Greenpeace byla takové logické vyústění. Myslím, že v Česku se máme jako v bavlnce a nevidíme to tolik, ale je to fakt dost hrozné. Bohužel.

Web Začni cestovat chce pomoct lidem, kteří jsou stále na počátku hledání k cestování a mají obavy z toho, jak jezdit do zemí, které nejsou tak známé. Co bys poradila těm, kteří nevědí, jak vystoupit z nějaké komfortní zóny a vydat se do neznáma? Jak jsi to měla na začátku ty? Co ti nejvíc pomohlo?

Haha, já než jsme jela poprvé do té Anglie, tak jsem brečela asi dva měsíce dopředu, že se mi bude stýskat.

Mně přijde nejlepší začít po malých krůčcích a jakoby se osmělit. Nejsem moc příznivcem takových těch postů na sociálních sítích “dala jsem výpověď a od teď jezdím po světě, fotím se v luxusních hotelech a píšu blog a jsem jiný člověk”. Trochu přitažené za vlasy mi to přijde.

Je lepší se aspoň trochu naučit jazyk (angličtinu), trochu našetřit, zjistit co a jak a “rozcvičit se” na menších cestách.

Delší cestu alespoň trochu připravit, rozpočítat si penízky. Přišlo mi, že jsem stejně země nejlépe poznala, když jsem tam nějaký čas žila a pracovala. Nemusíte jezdit navíc úplně na vlastní triko. Existuje plno cestovních agentur, které zprostředkují cestovně/pracovní pobyt, to je dobrý start.

Je lepší si alespoň trochu přečíst o bezpečnosti, o chorobách… mít otevřenou hlavu a používat selský rozum. Nemá cenu riskovat a vypravit se na strašně dobrodružnou cestu a hned na začátku si vykoledovat malér.

Hodně se mi taky osvědčila slušnost. Jiný kraj jiný mrav fakt platí a prostě není slušné se v zemi, kde se ženy více halí, se tam producírovat v bikinkách, v Ghaně si lidé potrpěli na to, abych jim podávala všechno pravou rukou, Australani se vždy nejprve zeptají, jak se máš, odpoví, že dobře a pak teprve řeknou, co by chtěli. Jsou to možná drobnosti, ale přijde mi, že mi hodně dveří otevřely.

Moc vám držím palce.

Je cestování jen zábava pro lidi, co mají hodně peněz? Jak jsi to řešila ty?

Hodně záleží, jak chcete cestovat. Čím větší luxus vyžadujete a méně plánování jste ochotni tomu věnovat, tím je to dražší. Ale v dnešní době jsou letenky i pro nás poměrně cenově dostupné. No a na místě se dá pak i docela ušetřit – třeba spát ve stanu, nebo v hostelu, ne v hotelu. Pro mě jsou velkou inspirací moji rodiče. Když jsem byla malá, tak jsme vážně neměli moc peněz. Ale prostě to nějak udělali a my jsme se podívali do světa.

Za co nedoporučuju šetřit, jsou zážitky. Protože těch pár stovek, co to stálo, už za rok v rozpočtu nepoznáte. To radši ušetřit na ubytování, ale zážitek si budete pamatovat. A taky doporučuju alespoň jednou ochutnat místní jídlo… i když třeba v Asii je dá najíst levně “na ulici”. Osobní zkušenost nemám, ale hodně lidi používají couch surfing. Já jsem zatím přespávala spíš u známých.

Fajn způsob cestování je vyjet na delší dobu a v místě pracovat. Nemusíte jet na vlastní triko, je plno agentur, které takovéto cesty zprostředkovávají.

Díky za rozhovor.

Taky moc děkuju za váš zájem!

Odkazy:

Šárka´s blog
Facebook
Twitter
Instagram

Torres del Paine (foto: Lukáš Barták)
Baner LP970x310

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here