Domů Začínáme cestovat Cestovatelé Petr Poupě: 2 000 km pěšky do Turecka a Gruzie za 80...

Petr Poupě: 2 000 km pěšky do Turecka a Gruzie za 80 dnů

767
0
Sdílejte

Petrovu cestu jsem sledoval na Facebooku téměř od počátku. Dával každý den příspěvek s fotografiemi ze své neuvěřitelné pěší cesty přes Turecko do Gruzie. Kromě toho, že jsem nechápal, jak to zvládá, jsem také nerozuměl tomu, jak má sílu a čas psát text, fotit, nahrávat vše na Facebook a být při tom všem v pohodě. Má můj velký obdiv. Když čtete jeho reportáže, vlastně byste s ním chtěli jít také.

Ahoj Petře, mohl by ses, prosím, na úvod představit a říct něco o tom, co děláš a co tě v životě baví?

Ahoj Romane, tak s touhle otázkou bojuju vždycky nejvíc. To, co dělám, se totiž může klidně měnit i se změnou počasí, ale vždy tím, co dělám, hodně žiju. To, co se mě už roky drží, je informatika a weby. Tam se vyřádím v logickém myšlení a řešení problémů. A zbytek je víceméně obecný pohyb, jen když je ho hodně. Postupem času jsem se ale nejvíc našel v běhu. A z čeho mám v životě největší radost, tak to jsou vtípky a žertíky, a to jakéhokoli druhu. Občas se to může splést s šílenostmi nebo blbostí, ale to mě asi nejlépe popisuje.

Vydal ses před necelým rokem pěšky do Gruzie přes celé Turecko. Kdo nebo co tě k tomu inspirovalo?

Tý jo, ono už je to vlastně rok a pár dní od doby, kdy ten nápad vznikl a rozhodl jsem se, že to tak bude. Ono se to celé střádalo několik let. Pamatuju si přesně všechny věci, které se v tom sečetly. Před více než pěti lety jsem z ničeho nic vyrazil na víkend cestou necestou do lesů kole Světlé nad Sázavou, odkud pocházím. Světlá je v dolíku a já si řekl, že chci projít všechny kopce, na které z města koukám. Vyrazil jsem bez mapy a bez techniky a i když jsem se vzdušnou čarou nevzdálil od domu ani pět kilometrů, zážitek to byl nezapomenutelný a nosil jsem si ho v sobě jako něco, co mě hodně láká. Jít kamkoli a užít si tu krásu, která tam je. Spát pod širákem a nepotřebovat cesty ani mosty přes řeku. A tak jsem plno let přemýšlel, zda bych takto zvládl žít delší dobu, zda bych nezjistil, že je to moc těžký, nebo až zjistím, o čem to je, budu rád za to, že mám postel a střechu nad hlavou. Druhou věcí, která se k tomu přidala, byl výlet kamarádů do Rumunska. Říkal jsem si, jaká je to krása být daleko mimo civilizaci, toulat se po krásných horách a že by to bylo super si ustlat venku, jednu ovci si dát v noci pod hlavu a druhou se přikrýt. A tak jsem si tipoval země, kam by to šlo, vždy, když jsem o něčem od známých slyšel. Rumunsko, Bulharsko, Albánie a nebo Gruzie, ale ta je až moc daleko. Když to vezmu zpětně, vážně jsem o těch zemích netušil vůbec nic. Teď bych ten seznam zemí už uměl lépe protřídit a hodně jich přidat. No a poslední dvě inspirační kapky to završily. Byl jsem na přednášce kluka, který stopoval rok a půl a popsal mi, jaké lidi můžeš po cestě poznat a hlavně mi řekl, že je přesně tohle styl cestování, který chci zažít. Aha, takže najednou stopem ta Gruzie už není tak daleko. No a jak jsem tak spřádal plány, tak zafungovalo to, že když něčím žiješ, informace si tě najdou. A když už jsem roztruboval to, že chci vyrazit na tři měsíce pryč a nemít žádný plán a kde zůstanu, tam zůstanu a kam mě kdo sveze, tam pojedu, tak se mi do ruky dostala Ziburova knížka, kde prošel Turecko. A tehdy bylo jasno. Turecko bylo popsáno jako země mě zaslíbená a když jsem koukl do mapy, tak to byla dokonalá výzva. Projdu Turecko a dostanu se až do té Gruzie, která kdysi bývala až moc daleko.

Podle popisu tvé cesty to vypadá tak, že tvůj nejoblíbenější způsob cestování je pěšky, naboso a překonávat i ty nejšílenější představy o cestování. Je tomu opravdu tak? Nebo budeš při příštích cestách prostředky přemisťování kombinovat?

Nejoblíbenější. No. Ono je to tak, že pěší přeprava byla vždy má nejméně oblíbená. Na kole to super upaluje, během se člověk taky dostane kamkoli dost rychle. Tý jo, ani nevíš, jak mě to vždycky štvalo. Jenže to je asi velká součást mé povahy. Co mě štve, to zkoumám, zkouším, a když se zadaří, tak si to i zamiluju. No a čím víc věci zkoumáš a snažíš se najít na tom ty pádné důvody, proč to nemít rád, zjistíš, co je v tom za přínosy. Chůze začala být má oblíbená, až když jsem kvůli běhu zul boty. Najednou se dalo i chůzí trénovat a já musel trénovat hodně, abych se bosky vyrovnal svým schopnostem v botách. Takže když jsem se vydal do Gruzie, tak už jsem toho měl bosky nachozeno i naběháno hodně. Posledním testem, po kterém jsem si řekl, že už toho zvládnu hodně, bylo, když jsem uběhl terénem 50km.

Ale to bylo jen k té chůzi. Jako přepravní prostředek mi nevadí nic, preferovaný způsob přepravy dřív nebyl žádný. Po téhle cestě už znám kouzlo chůze a popravdě mi všechny ostatní druhy přepravy přijdou až moc rychlé. Když jsem asi po 60 dnech chůze začal stopovat, tak jsem měl chuť se vrátit a jít to znovu pěšky. Viděl jsem tak pěkné věci a neměl jsem žádný čas si je prohlédnout. Asi jsem tak trochu kochací typ. Už i na kole se člověk nemůže stíhat kochat. I já bych dřív poznamenal, že to není pravda.

Stopovací část. Některé chvíle je potřeba si užívat, když se právě dějí. A šlo to o to hůř, když už tehdy jsem věděl, že zažívám jeden z nejlepších cestovatelských zážitků a navíc mi stále padal batoh ze seníku.

Co obnášela příprava na cestu? Musel jsi hodně minimalizovat nebo ti stačí skromná výbava v batohu?

Minimalistická výbava byl hlavní cíl, takže já měl ten problém, že jsem musel výbavu silně doplňovat. Měl jsem tři měsíce na přípravu a tak byl odladěný každý detail. Jen když jsem začátkem března vyzkoušel spacák, tak jsem uznal, že budu potřebovat tří sezónní a ne letní, a taky, že bez karimatky to fakt neprojde i s tím, že mám zkušenosti, jak si pomoct výběrem terénu. Ještě, že jsem to udělal. Čechy jsou pro trampy vážně luxusní hotel. Když člověk vyrazí někam, kde to vůbec nezná… no jen párkrát za celý výlet jsem si mohl vybírat povrch, kde si ustelu. Ale jinak jsem byl na sebe za výbavu hrdý. Na to, jak málo jsem toho měl, tak mi nic nechybělo a dokonce jsem měl pár věcí navíc, což bylo dokázáno tím, že jsem vše zbytečné ztratil. Ten, kdo ten výlet řídil si řekl, že když mám světlo v mobilu, že mi stačí a tak můžu ztratit baterku a když mám rezervní peníze, které bych přivezl domů, že je můžu nechat kdovíkde po cestě.

K hranicím s Tureckem ses dostal stopem. I na konci cesty jsi stopoval kvůli zdravotním problémům. Jaké jsi se stopováním měl zkušenosti?

Na to, že jsem před tímhle výletem neměl jedinou stopovací zkušenost, tak víc, než ideální. Třeba do Turecka jsem se dostal za necelé dva dny a to i s dvojím přespáním. V Břeclavi, na prvním stopu, jsem přišel na benzínku a ani jsem se nerozkoukal, kde je nejlepší místo, kde by si mě někdo všiml, ukázal jsem ceduli a první kamioňák, který se na ni podíval, mi ukázal, že jedeme. Během cesty jsem stopnul hodně aut i něčeho, co se autem rozhodně nedá nazvat a každý z nich považuju za přínosnou zkušenost. Tu radost z toho, co se zcela náhodně děje, si užívám ve vzpomínkách dodnes. A občasné dlouhé čekání? Měl jsem dost příležitostí si ověřit, že je to naprosto v pořádku. Na ty lidi, co tě vezmou se vždy vyplatí si počkat. A má zkušenost s jistotou praví, že neexistuje dobré nebo špatné místo ke stopování. Snad všichni lidé, kteří mě vezli, by mi zastavili, ať bych stál na kopci a z dálky na ně mával a všichni by s úsměvem počkali, až bych došel. Ověřené je to tím, že i když jsem šel po dálnici v druhém pruhu, zastavilo mi auto. Snažil jsem se říct, že jdu druhým směrem a on mi místo toho pracně vysvětlil, že jede druhým směrem, ale že když mě viděl, že se vrátil, aby mě mohl nabrat. Tak i takhle to může fungovat. Nejlepší na tom je to, že to člověk ani trochu nemůže mít pod kontrolou.

Cestou jsi rozdával samolepky. Proč vlastně a jaký byl ohlas na takový způsob sebepropagace?

Před cestou jsem udělal rozlučku společně s narozeninami a kámoši mi jako dárek dali velký blok nálepek. Ještě před rozbalením jsem jim slíbil, že si ten dárek vezmu sebou. I bez slibu se mi ten nápad tak zalíbil, že teď, kdybych někam šel, udělám si je znovu. Ne, že by to byla nějaká sebepropagace, nejlepší na tom je to, že jsem si na spoustu místech nechal stopu a když se tam vrátím, třeba tam tu nálepku někdy ještě najdu. Ale nejvíc se mi na nich líbilo to, že jsem měl možnost lidem něco dát. Potkal jsem velké množství lidí a často báječných. Odvděčit se nedalo, na to jsem si postupem času zvykl, ale bylo super, že jsem jim mohl dát něco na památku. Nebo jako vizitku, kde mě najdou. Měl jsem jich 200, tedy na každých deset kilometrů jednu, postupně mi začaly docházet a ke konci už jsem pečlivě vybíral, kdo dostane “iyi adam etiket” neboli nálepku dobrého muže. Pojmenoval jsem ji tak brzy v Turecku, když jsem ji dával lidem, kteří podle mě na světě mají tu největší hodnotu. A nálepky samotné byly to, co se jako spousta věcí během té cesty odladilo. Začínal jsem s nepraktickou ruličkou, kterou jsem vyndával z boční kapsy batohu a nálepku vždy odtrhával. A na konci už jsem měl natrhané nálepky pohotově v boční kapse u kalhot. Já takhle vyladil snad všechny věci, které jsem během cesty používal. Až jsem se pak divil, jak je na konci všechno pohodlné:D

Tak přesně takhle jsem se cítil na konci, když už jsem nemohl jít dál.

Hodně mě překvapilo, jak dlouhé texty jsi psal každý den a jak jsi posílal na FB videa i fotky. Dělal jsi to jen přes mobil? Jak to vlastně v praxi vypadalo?

Jo, tak to překvapilo i mě samotného. Já si sebou bral GoPro s tím, že si cestou natočím materiál na nějaký krátký filmek. Jen pro sebe. A že telefon budu mít vypnutý a našim dám vědět jednou za tři dny. Vzal jsem si sebou deník, který si píšu vždy na cestách a vzhledem k tomu, že jsem si ještě nedávno psal deník každý den, tak jsem byl zvyklý každý den popisovat jen v důležitých bodech. Jenže na téhle cestě nebyl den, kdy by se nestalo hned několik životně důležitých bodů. Asi jen první den jsem si zapsal vše do deníku a pak přepsal do mobilu. Něco ke zveřejnění, když už je tolik lidí, kteří chtějí cestovat se mnou. Jenže psát jednu veřejnou verzi a druhou soukromou, to bych toho moc neprocestoval. A tak jsem si řekl, že budu psát zcela otevřený deník. Měl jsem nápad, že bych to psal jen po internetových kavárnách, jenže se ukázalo, že tam jsem takovou kuriozitou, že sice zaplatím za počítač, ale stejně si celou dobu budu povídat s celou vesnicí. Když jsem se podruhé dostal k počítači, zjistil jsem, že by to stejně nebylo rychlejší, než na mobilu, protože turecká klávesnice vypadá tak, jako kdyby si někdo dělal srandu z té české. Nic tam není tam, kde bych to čekal.
Ke konci jsem si alespoň už pečlivě vybíral, co napíšu, ale stále to byly dlouhé příběhy. Měl jsem za to, že to nikdo nečte, ale když jsem chtěl ke konci kvůli krádeži kamery přestat psát, překvapilo mě, pro kolik lidí bylo právě to čtení tím hlavním.

Takže to, že jsem každý den před spaním ze spacáku víc než hodinu psal, vybíral fotky a videa a kopíroval je do mobilu a pak nahrával na fb, mělo rozhodně smysl. už při cestě jsem měl pocit, že jsem někoho seznámil s tím, co jsem tam objevil já. A při nejmenším jsem ani jediný kilometr nešel sám. Ale to já už tak mám. Blízcí lidé určitě nejsou za zásluhy:D

Tvojí cestou se line velká pohostinnost Turků. Bylo to pro tebe překvapení, a co tě na nich nejvíce příjemně překvapilo?

No překvapení. Těžko říct. Od Zibury a jiných cestovatelů jsem věděl dobře, že čím dál je člověk od města, tím větší šanci na pohostinnost má. Jen mi nějak nedocházelo, co to znamená a jaké to je. Za tou pohostinností totiž stojí lidé, se kterými se seznámíš a vidíš v tom něco malinko víc. Můžeš v tom vidět to, že to každého něco stojí. A není to vůbec o tom, že by to stálo peníze, ale ono to stojí čas a to to udělat. A ty na to pak koukáš, jak jednoduché a přirozené to je. Je to fascinující a ještě víc fascinující je se vyrovnat s tím, že čím méně jsi ty zavázaný to oplatit, tím lepší lidi to z těch druhých dělá. Ani to nebylo překvapení, jako velký údiv do teď. Na pohostinnost velice rád vzpomínám, protože mě vrací k tomu, co jsem si z toho vzal sám pro sebe.

Tvůj doprovod často tvořili i psi. Jak žijí psi a zvířata v Turecku a jaký jsi k nim měl vztah?

Jo jo, psi byli prvních dvacet dní hlavním tématem a jednou z největších výzev. Se psy se to v Turecku má tak, že většinou nikoho nezajímají. Samozřejmě je Turecko hodně velké a na hodně místech to chodí jinak, ale tam, kde jsem se psů bál nejvíc, to chodilo tak, že když se psa někdo dotkl, tak ho pohladil nohou, protože ho znal, věděl, že je hodný, ale je to pes potulný, tak se ho nikdo nedotkne. Taky aby jo, někteří psi byli vážně prašiví. Ne, že by nikdo nevlastnil psa stejně jako u nás, to mají hlídací psi taky často, ale co turista víc vidí, jsou ty smečky volných psů v každé vesnici. Navíc má vlastní poučka zní, že každý turecký plot má díru, kterou proleze i větší tele. A druhá poučka je, zásadně nemoč u plotu, za kterým je pes!
Člověk musí být hodně opatrný, protože v každé vesnici jsou nějací psi a když se člověk bojí, tak má na problém zaděláno. Ale každému doporučuji jako obranu sehnout se pro kamen. Už na to psi reagují úprkem. Taky jsem viděl proč. Když na nějakého Turka nebo Gruzínce na vesnici štěkne pes, nebo se špatně podívá, bere člověk ihned kamen a ihned háže, a většinou se do psa trefuje. Takže reflex vzít nohy na ramena a stáhnout ocas mezi nohy se ukazuje jako ta nejmoudřejší věc, kterou pes může vymyslet a jen ti nejstatečnější si počkali na to, zda skutečně hodím. Má zkušenost je taková, že když si člověk uvědomí, že je člověk, uvědomí si to i pes a setkání proběhne o to víc v klidu.

Jinak já osobně mám psy velice rád a nic se na tom nezměnilo. Možná jen to, že o nich teď vím mnohem víc a hlavně už vím, jak zachovat klidnou hlavu, když se potkám se zvířetem, které je schopné mi hodně ublížit. Také jsem si všiml, že to nejsou zabijáci a že to nefunguje jako v dokumentech, kdy tlupa vlků skolí bizona v běhu, ale že proti mě stojí psi, kteří jen chtějí říct, že mě tam nechtějí, protože mě vůbec neznají.

Tomuhle jsem vysvětloval, že jdu po dálnici druhým směrem, než on jede. A on mě, že mě tu hledá, protože má echo od našeho společného známého, od kterého jsem ráno odešel.

Jaká byla nejnebezpečnější situace, kterou jsi zažil?

Když nepočítám ty psy, což bylo nejnebezpečnější jen v mé hlavě, tak rozhodně přepadení cikány. Rok předtím jsem byl na druhé straně planety přepaden a oloupen a přitom bodnut do žeber. V Turecku mě hned třetí den zastavili dva cikáni a jeden z nich si díky železné tyči v ruce vynutil “dobrovolné” vydání peněz. Nikde v dohlednu nebyli lidi a tak se ještě stihli jednou vrátit a zkusili to znovu. To už jsem si vzpomněl na pepřák a vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, co chtějí dál, tak už jsem byl připravený se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba a odjeli a já utekl k silnici. Ale uvědomil jsem si, jak se to celé mohlo lehce zvrtnout a jak můžu být šťastný, že se nakonec vlastně vůbec nic nestalo. No a tak jsem hodně šťastný a měl jsem dost času se po cestě zbavit hodně černých myšlenek a odpustit jim. Když už s tím dál nemůžeš nic dělat, tak myslím, že bych byl jediný potrestaný já, kdybych si to dál nosil celé v hlavě a nevzal si z toho jen to, že mám sakra velké štěstí…ale to vím už od státnic 😀

Psal jsi, že neumíš cestovat ve velkých městech, že tě nebaví bombastická místa z průvodců. Mě taky víc baví chodit po vedlejších uličkách než po bulvárech. Je to podle tebe lepší způsob poznávání?

Hele, já ti nevím. Myslím, že to není lepší způsob poznávání, protože třeba ve městech se víc dozvíš o kultuře, s více lidmi si popovídáš v řeči, které rozumíš. Jenže ani tak mě to neláká. Nějak nemám při cestě důvod toho co nejvíc poznat. Jako logicky založený člověk, co má rád fakta, se ani o naší republice nemůžu dozvědět nic, co bych mohl uzavřít a říct “tak takhle to je.” Takže spíš radši cestuju a jsem rád, že se věci dějí samovolně a v souladu s přirozeným řádem. Byl jsem rád, že jsem mohl vyrazit do světa, kde všechno není jen podle toho, jak si naplánuju. Ve městě mi přijde, že tu kontrolu mám. A taky, co si nezaplatím, to nemám. Mimo město je to jiné. Cena je jasná, není to pohodlné, a to, co se děje, se ti vůbec nemusí líbit. Ale zpětně to má o to větší hodnotu v myšlenkách.

Asi je to stejné jako to bloudění po malých uličkách, které jsi zmínil. Taky moc rád hledám nějaké pozadí věcí, co nejsou hned vidět.

O čem hodiny a hodiny na cestě přemýšlí člověk, který za 80 dnů nachodí 2 000 km? Změnilo tě to a jakým způsobem?

Tohle zajímá hodně lidí a taky jedna z věcí, kterou jsem čekal bylo to, že po cestě budu mít hodně času. Taky jsem si s sebou až na jednu výjimku nevzal žádnou knížku, ani hudbu, abych musel být sám se sebou a tedy, aby to bylo ještě těžší. Jenže on se žádný velký čas nekonal. Furt se něco dělo a bylo furt nad čím přemýšlet. Neměl jsem detailní trasu, takže jsem pořád musel přemýšlet o ní, o tom kam a kdy dojdu, jak si rozvrhnout jídlo, pití, kde a jak získat nové. A když jsem se někde zastavil, tak jsem s někým komunikoval, ač bych třeba radši klid, abych si vůbec mohl vybrat, zda otevřu knížku. Kdyby chtěl někdo poznat sám sebe a své myšlení, je takhle dlouhá cesta přesným opakem toho, co by člověk měl udělat. Ze svých zkušeností třeba víc pro tenhle účel doporučuju strávit alespoň týden v naprosté tmě.

Ale myslím, že to myšlení spíš než změní poznamená. Nejvíc jsem si zapamatoval to, že se toho může dít tolik a já jen jedu a dělám to, co je potřeba. Není potřeba uvažovat nad tím, že je to náročné, nebo že teď nechci, prostě je to potřeba udělat z nějakého důvodu a když jsem připravený, tak to prostě dělám. Je to hodně užitečné a teď se k tomuhle myšlení musím často a pracně vracet. Tam to šlo samo.

Dostat se na vrchol minaretu. Je to jen malý odvar té náhody, která mě provázela.

Popisuješ ve svém textu i to, jaký jsi měl vztah k sobě. Co jsi prožíval v tomto smyslu? Jaké jsi měl vnitřní krize? K čemu tě to dovedlo?

Už jsem si díky předchozím blbostem prožil hodně důležitých krizí a mám za to, že se sám znám velice dobře, ale tomu, aby žádné krize nebyly, jsem se vyhnout nemohl. A asi by mě to i zklamalo, kdyby nebyly. Ale byly to krize z bolesti, nebo vyčerpání. Kdy už mě to fakt hodně štvalo, ale nejzábavnější (až teď) je to, že ty krize byly způsobený jen tím, že jsem věděl, že druhý den to bude dobrý. Nebo že to bude dobrý už za chvíli. A možná tušíš, jak to naštve, když víš, že se ani nemůžeš na nic vyvztekat a že i kdyby ses na to celý vybodl, že to ničemu nepomůže, protože za chvíli zase půjdeš. Je to děsný, jako každá jiná krize a je asi úplně jedno, proč byla, důležitý je, že poznáš, co v té chvíli uděláš. A mě na tom štvalo dost to, že jsem přesně věděl, co udělám.

Jak jsi řešil jazykovou bariéru v Turecku a v Gruzii? Píšeš, že jsi trpěl, protože překladač v mobilu na normální komunikaci nestačí…

Turečtina tedy překladači dává fakt silně zabrat. Později jsem ho používal jen na jednotlivý slova. Do Turecka jsem se připravil jedním papírkem s vypsanými slovy a taky přeloženým dopisem. Ten silně doporučuju a osobně bych si jich připravil víc pro různé situace. V Istanbulu mi dopis jeden chlapík okopíroval a já mu říkal, že to není potřeba. Kdybych tam byl teď, řeknu si o tři kopie, protože ten dopis jsem nakonec používal tak často, že se mi rozpadla na kusy i ta druhá kopie. Ale v době, kdy se dopis rozpadal, jsem se už obstojně dovedl popsat vlastními slovy. Nějak mi přišla turečtina i Turci blízcí, tak možná proto to šlo tak rychle.

No a v Gruzii? Doma jsem netušil, že bych se tam mohl dostat, takže jsem se nepřipravoval vůbec na nic. Písmo jiné, jazyk obsahující písmena, která člověk sotva vydá a aby se to nepletlo, stačí jen a pouze ruština. Tu neumím. Ale stejně už jsem byl zvyklý se domluvit bez jakéhokoli jazyku, takže mi to ani trošičku nevadilo. To se člověk musí naučit. Nehledě na to, kolik umíš jazyků, stejně najdeš člověka, který žádným z tvých jazyků neumí. A nejhorší je potkat člověka, který se ani nesnaží. Ale taky jsem potkal jednoho chlapíka, se kterým jsem se skvěle bavil a bylo to hodně příjemné. A až po chvíli mi došlo, že nevydal doposud jedinou hlásku. On mi to všechno vysvětloval ručně a já odpovídal turecky. Dodnes nechápu, jak to bylo možné a zda je to vůbec pravda, nebo jsem si to vymyslel. Popravdě jsem potkal tolik lidí a zažil tolik lidí, že to hodně splývá. A navíc mi je toho dost jedno, prostě se to stalo.

Občasné ohlédnutí za cedulí bylo pěkné.

Tvůj plán byl chodit bos, jak se ti to dařilo a vyskytly se kvůli tomu nějaké problémy?

Výsledek je takový, že můžu s klidným srdcem prohlásit, že není možné ujít tisíc mil bosky za 60 dní. Mám jakýs takýs přehled o tom, jak jsou na tom lidi s bosým chozením a v dnešní době si odvážím tvrdit, že je jen pár lidí, kteří jsou schopni ujít velkou vzdálenost a druhý den znovu a třetí den taky a takhle to opakovat stejně často, jako v botech. Mám ještě hodně co trénovat, abych toho bych schopný a budu moc rád, pokud mi mé tvrzení někdo vyvrátí a budu ještě radši, pokud se s ním budu moci seznámit. Sám jsem ušel 800 – 1 000 km zcela bosý. Je to jen pro jistotu snížený odhad. Přesné číslo neznám a přestalo mě zajímat. O bosé chůzi jsem se toho dozvěděl sám hodně a měl možnost sledovat, co se děje. A když to hodně bolelo a musel bych třeba dva dny odpočívat, nazul jsem boty z 4mm tlusté gumy (postupně snížené na 1mm) a zbytek odešel “v botech.” Měl jsem možnost poznat to, že na těch číslech vůbec nezáleží. Ale je zajímavý, kolik jich člověk musí ujít, aby to pochopil.

Co si po takové cestě myslíš o muslimech a o islámu? Překvapilo tě něco v tomto smyslu v dobrém nebo špatném?

Vlastně jsem názor nezměnil. Ale to bude asi tím, že když má člověk nějaký názor, získá k němu jen důkazy. Mě osobně náboženství hodně zajímá a tak jsem se o něm cestou bavil se spoustou lidí. A za největší štěstí považuju to, že jsem se mohl bavit i s lidmi, s jejichž názory silně nesouhlasím. Myslím si, že na to, abych si dělal nějaký posudek, bych v té zemi musel strávit mnohem víc času, protože bez znalosti celého pozadí bych dospěl k hodně zkreslenému názoru, který zapomíná na spoustu důležitých věcí. Stejně jako když se bavím s nějakým Čechem o domácí politice a přitom zapomenu na to, že oba zastáváme stejné hodnoty a že je mi ten člověk hodně blízký. A taky se mi stalo, že i u nás v hospodě byl brán můj názor vážněji jen kvůli tomu, jakou dobu jsem v Turecku strávil, a pak se téma posunulo do jiné země a můj názor byl zapomenut. V těchto tématech bych si rád vždy ve správný čas vzpomněl na to, že ani já sám nemám uzavřený názor na to, jak by to mělo být dobře, nebo špatně.

Mám pocit, že bys o svém putování mohl napsat knihu, přemýšlel jsi o tom? Nebo vše zůstane jen na tvé stránce?

Tenhle pocit má víc lidí:) Dokonce i já tenhle pocit mívám. A často ho vystřídá to, že mi dá dost zabrat, abych udržel jednu myšlenku alespoň tak dlouho, než dopíšu odstavec. Což se děje pouze zřídka a možná sis toho všiml už v tomhle rozhovoru. A pokud ne, tak je to pouze tím, že jsem spoustu odstavců několikrát přepsal 😀

Ale i s první přednáškou jsem měl velké potíže a myslel jsem si, že znám tolik příběhů, že nepotřebuju ani slajdy. Tak jsem se první půlhodinu potil víc, než v sauně a druhou půlhodinu jsem si zvykl, nebo mi jen došel pot. Na druhou přednášku už jsem se připravil a se slajdy to už byla naprostá pohodička, aj když jsem měl mluvit do mikrofonu. Až na to, že to trvalo tři hodiny. Obdivuju ty lidi, kteří tam zůstali až do konce a moc jim děkuju. A do teďka nemůžu vyřešit problém, jak to zkrátit alespoň o hodinu. Takže uvidíme, třeba se mi povede vymyslet formát, díky kterému to budu moct dát dohromady a neskákat v tématech jak zajíc po poli. A nebo si to jen jednoho dne dám za výzvu a knížka bude na světě. Jak ty bys tu knížku nazval? Vím, že jsi byl jeden z mála velice pozorných sledovatelů. Myslíš, že by se ti podařilo najít výstižnější myšlenku výletu, než mé prohlášení, že jdu do Gruzie? Zajímalo by mě, jestli čtenáře zaujalo všechno, nebo jsi si všiml něčeho, o čem to bylo.

V 57. dni přišel velký problém s nohou. Co jsi v tu chvíli zvažoval? Co se ti honilo hlavou?

To ti byl pěkný zmatek myšlenek. Hlavně jsem byl krásně rozejitý. Já už nějakou dobu odpočítával dny, kdy tam budu, protože to byla ta největší samozřejmost. A najednou taková velká porážka. Byl to asi smutek z toho, že to nemůžu nijak ovlivnit. Že se vážně musím smířit s tím, že jsem ty kilometry chtěl ujít jen kvůli tomu, že číslo 2 000 vypadá tak dobře a protože to jen tak někdo nedá. I když jsem se snažil tvářit skromně, chtěl jsem mít ten pocit, že jsem něco dokázal. Chtěl jsem něco dokázat a pak se tvářit skromně. A vůbec mě nelákalo něco jiného. Dojít do Gruzie ztratilo veškerý smysl. Byl to vážně zajímavý zážitek skončit vlastně před cílovou páskou a nemoct říct, že jsem to nedal, ale že to prostě nejde a ty s tím nemůžeš nic udělat. Myslím, že kdybych těch 2 000 km opravdu ušel, znamenalo by to méně, než tenhle konec. Ale na to bych asi nikdy nepřišel, že? 🙂

Tipl bych, že to byl nejhorší povrch, po kterém jsem šel, ale těžko říct, těch těžkých bylo vážně moc.

Jak na tebe zapůsobila po tolika dnech v Turecku Gruzie?

Byla to hodně velká změna. Vůbec se mi z Turecka nechtělo. Nebo teda lépe, chtělo se mi zpátky do Turecka. Si představ, že procházíš zemí, kde se domluvíš, víš co si máš poručit za jídlo, víš, jaké jsou ceny, jak tam lidi fungují, znáš cesty. A najednou jiná země a všechno je jinak. Já nevím, co to se mnou bylo. Vyrazil jsem na cestu, abych se seznámil s novými věcmi a já se přitom tak krásně zabydlím. No uvažoval jsem hlavně o tom, jaké by to bylo projít třeba deset a víc zemí tímto způsobem. Když jsem šel na tuhle cestu, věděl jsem, že to bude hlavně o loučení. Poznáš někoho fajn a za chvíli zase jdeš dál. Ale největší dopad to mělo, když jsem dával sbohem celé jedné zemi, kde jsem se zabydlel. Možná jsem tohle měl zažít už doma, že?

Plánuješ další cestu, a kam?

Po příjezdu jsem si myslel, že těch spešl akcí už mám dost a že zase dlouho nedám s žádným dalším výletem vědět. Jenže pak se mi dostala nabídka zúčastnit se B7 a mě napadlo, že tohle bude přesně další výzva, kterou potřebuju. Tak jsem se toho ujal zase s podobným příběhem, jako na vycházce do Gruzie a hodně mě to bavilo. Jak ta výzva, tak i to reportování. A po téhle výzvě musím přiznat, že určitě ještě něco vymyslím, ale myslím, že se to bude zase dlouho spřádat, nebo to bude zase otázkou náhody.

Spousta lidí se bojí udělat první krok a začít cestovat. Co bys poradil těm, kteří se obávají vystoupit ze svého komfortního prostoru, aby poznali svět?

Těžko radit někomu jinému, ale rád se podělím s tím, co jsem poznal u sebe a to taky díky bosému chození. To, že něco bolí, neznamená, že je to celé špatně a že to nemám dělat. Možná to jen znamená to, že musím ještě hodně trénovat, nebo třeba jen pomaleji. Chození bosky mě častokrát bolí hodně. Ale uvnitř díky tomu stále cítím, co dělám a také vím, co jsem díky tréninku byl schopný projít. Kdybych měl jako vyšší hodnotu pohodlí a bezbolestnost, časem bych byl spíš cosi jako břečka víc, než člověkem. Být tím, kým chci a koho si můžu vážit, mě také stojí hodně přemáhání udělat věci správně a tak, jak je potřeba. Tak podle toho bych možná jen doporučil těm, kdo mají nějaké nutkání být tím, kým chtějí být, aby to trénovali každý den.

Odkazy:

Stránky Jdu do Gruzie

Facebook Jdu do Gruzie

Chcete ušetřit a zároveň nám pomoct?

Výhodné nabídky

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.